florbal freestyle
Florbal trochu jinak
Kdo by neznal jeden z nejrychleji se rozvíjejících mladých kolektivních sportů – florbal. Ve Švédsku se začínalo hrávat již v sedmdesátých letech, u nás hrajeme od začátku devadesátých a patříme již ke světovým velmocím. To mimo jiné také proto, že se florbal prosadil na školách a nejvíce příznivců má mezi mladými. A mezi mladými se právě rodí zajímavé nápady, jak hru vylepšit.
Jak tak člověk hraje, získává zkušenosti a zkouší nové věci. Mnozí zvládají zajímavé kličky nebo i nějakou tu složitější fintu. Občas to vyjde na tréninku, v zápase skoro nikdy. Po freestylu s fotbalovým nebo basketbalovým míčem či létajícím talířem se před několika lety začaly prosazovat exhibice a soutěže zaměřené na triky florbalové – tzv.
„air hooking“
neboli prostě a jednoduše „fríčko“.
O co tedy přesně jde?
Fríčko začínalo jako doplněk – na začátku tréninku si zablbnout s míčkem ve vzduchu – pinkat si, držet míček ve vzduchu. Ti hravější začali vymýšlet složitější a složitější triky, až jsme se dostali k dnešku, kdy na ty nejlepší „maséry“ koukáme jen s otevřenou pusou a marně pátráme v hlavě, jaký fyzikální zákon jim umožňuje tropit taková kouzla. Zjednodušeně lze freestyle popsat tak, že jde o to, nabrat míček na čepel a s využitím odstředivé síly jej vodit vzduchem tak, aby nespadl a aby to samozřejmě vypadalo co nejlépe a nejzajímavěji.
Ten, kdo florbal zná, ví že není možné hrát míč nad úrovní kolen a že florbalka (resp. její čepel) smí být zahnutá maximálně 3 centimetry. U fríčka si vystačíme jen s druhým pravidlem – tedy zahnutí stejné jako o zápase, přičemž nemůže být čepel nějak nepřirozeně deformovaná – „rozteklá“. Florbalka se ale může pohybovat kdekoliv – klidně i nad hlavou. Ti nejlepší točí s míčkem jak přilepeným na čepeli kolem hlavy, kvedlají ve vzduchu za zády nebo mezi nohama.
Fríčkaři freestyle dělí na dvě úrovně: základ a extrém
- základ obsahuje nějakých pět základních triků, lze jej zvládnout relativně rychle a triky lze využívat ve hře
- extrém je náročnější, míček se většinou pohybuje nad koleny (tedy pro hru nepovoleně vysoko) a vyžaduje maximální zahnutí čepele a zároveň i častý trénink. K zvládnutí toho nejzákladnějšího triku – tj. driblingu nad zemí (míček je na čepeli a hráč s ním někde ve výši holeně „kvrdlá“ zprava doleva – tzv. „single“ nebo „basic swing“) – budete potřebovat velmi dlouhý trénink (já potřeboval cvičit každý den dva měsíce). Někteří u toho hopsají nebo klidně i leží. Jednou rukou, oběma, levou nebo pravou – je to jedno… Jde o zábavu – o styl a o show.
Jen pro představu uvedu, že drtivá většina prvoligových hráčů a třeba i reprezentantů žádné fríčkařské triky neovládá – je to spíše tak, že najdete v průměru jednoho fríčkaře na jeden tým. Mnozí z nich se však do hry příliš nedostanou. Přeci jen se už florbalový freestyle začíná vyčleňovat jako samostatná disciplína – velmi zahnutá čepel na klasickou hru také není úplně nejvhodnější – hůře se s ní střílí, přihrávky se samy od sebe zvedají, atd. Dokonce se do budoucna uvažuje o tzv. „freebandy“ (ze švédského názvu pro florbal „innebandy“), což by měla být úplně nová týmová hra. K jejímu prosazení by to však ještě chtělo trošku širší fríčkařskou hráčskou základnu. I když se fríčko dnes vyvinulo v samostatnou disciplínu, nejvíce ceněni bývají však ti, kteří náročné triky dokáží efektivně zapracovat do klasického florbalu.
Prvním ze známých bavičů na vrcholné úrovni byl finský reprezentant Janne Tähkä.
Z jeho nástupců se nejvíce prosadil Peter Runnestig ze švédského Pixba – ten totiž zvládá skvěle i ostatní herní činnosti a je tak asi nejpraktičtějším fríčkařem. Z našich kluků jsou asi největšími hvězdami Vítek Procházka (sám není florbalistou, ale hraje závodně pouze stolní tenis!), Honza Marvánek, Honza Kubiš, Vojta Šišma nebo mladý vítěz letošního soutěže na Czech Openu Patrik Dóža.
Na freestylovém turnaji na Czech Openu – největším klubovém turnaji na světě – měla letos premiéru disciplína Z II [zí tú], která zohledňuje opět diváka a snaží se mu nabídnout co nejpestřejší podívanou.